Magazín OKO

Román MaddAddam uzavírá stejnojmennou dystopickou trilogii kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové v příběhu napsaném jejím typicky svižným, podmanivým a leckdy i štiplavě humorným stylem.

Edvard Beneš - zasloužil se o stát, což je od roku 2004 dokonce stvrzeno zvláštním zákonem. Zároveň u muže osobně spojeného s mnichovskou krizí, s poválečným vyhnáním Němců a s komunistickým pučem v únoru 1948 určitě nelze říci, že se jeho dějinný vklad vyčerpává toliko zásluhami.

Nespoutané road movie o dvou mladých ženách a jejich revoltě proti morálním pravidlům, která káže společnost. Bouchačky, loupeže a zabíjení, chlast, drogy a šukání týpků, co jim přijdou do cesty. Debut slavné francouzské feministky, který nejprve odmítlo několik nakladatelů.

Systematické potírání opozice, čistky na klíčových mocenských pozicích, pomalu či rychleji se přizpůsobující společnost, monstrprocesy nešetřící rozsudky smrti – důkladná znalost poměrů v Československu rok po převzetí moci komunisty přiměla československého diplomata a německy píšícího autora Friedricha Bruegela na jaře 1949 k útěku na Západ a k tomu, aby zcela ojedinělým románem Spiklenci zachytil děsivé stalinské praktiky pražského represivního aparátu.

Knihou se prolínají dva příběhy – jeden ze současnosti, druhý ze středověku. V obou vystupují výrazné ženské postavy: generální ředitelka velké společnosti Anna Šibnerová a Mathilde Spalt zvaná Zemitá, která šíří nauku o Staropanně. Drzost, otevřenost a naštvanost, s níž píše, se nejspíš nebude všem líbit a mnozí čtenáři či čtenářky ji nemusejí skousnout.

Reportážní kniha Pavla Šplíchala a Magdaleny Duškové mapuje podoby alternativní spirituality v Česku. Zkušenost s někým „ezo” má dnes asi každý, ať už jde o strýčka, kamarádku, nebo někoho ještě bližšího. Česko je pro alternativní spiritualitu, jak „ezu” říkají odbornice a odborníci, zemí zaslíbenou.

Rozhodli jste se zachránit psa z ulice. A tak vám nezbývá než se ptát po tom, jak situaci vnímá on, a s hrdiny prózy Aleny Machoninové opakovat: „Co myslíš, co vidí?“ Je to kniha o soužití – spíše mezidruhovém než mezilidském. O tom, že často krachuje pro nedostatek empatie, pro neschopnost přijmout, že druhý (jedno zda člověk nebo zvíře) skutečnost vnímá jinak.

Ano - když básník a překladatel Jan Škrob vydá sbírku, je vždycky dobrý důvod si ji přečíst. Jeho lidská empatie a citlivost na slovo je patrná od jeho prvotiny a neztrácí se. Tentokrát je hlavním tématem sbírky Zámoří téma člověk a moře. Je, ale nejen. Taky jde o neznámo, o osamění, o neznámé ostrovy, o zápasy vnější a vnitřní...prostě o dobrodružství být živý uprostřed světa, který se kdysi z mořské vody vynořil.

Zatuchlý vzduch statku prostupuje vůně tymiánu a obětovaného kozla. Na ženy z rodu padla kletba: Bernadeta vidí věci, které by neměla, Margarita je vzteklá, protože má tříčtvrteční srdce, a Blančina ústa bez jazyka připomínají prázdné hnízdo. Vypravěčský hlas bloudí statkem a stírá hranice mezi mrtvými a živými a tím, čemu chceme věřit. Legendy a rčení putují napříč generacemi, aby nám připomněly, kdo jsme. Odkud vychází světlo a kde číhá temnota.

Možná máte dojem, že éra medicínských dogma a bolestných omylů, které ohrožují naše zdraví, pominula, protože už jsme přece osvícení! A že se veškerá zdravotní péče opírá o přísně vědecké metody. Jenže skutečnost, že řada všeobecně uznávaných lékařských pravd se dnes bortí pod tíhou kvalitních vědeckých poznatků, naznačuje spíše všudypřítomnost takovýchto dogmat. Co všechno ještě dnes děláme špatně?